Ke čtení

*  NEVĚŘÍM TOMU, ŽE PES SE MUSÍ VYLÍTAT . . . . . . .

(15.4.2021). . . . když se někde objeví   „ . . . vyběhání psa v lese“  , honění zvěře apod. tak se k tomu vyjadřuji se slovy, že nechápu proč se musí pes vyběhat, za což považuji, že pes lítá všude možně jak smyslu zbavený, nikdo jej nevolá a nikdo jej v té chvíli nepotřebuje a on dělá paseku. Zatím mi nikdo to moje „PROČ“  nevysvětlil. Ano, doplňuji k tomu, že jsem ještě před nedávnem měla smečku a poměrně velkou  čítající 6 jedinců neslužebního primitivního  plemene, chalupu na vysočině, kde lišky dávají dobrou noc a kde končí všechny cesty a jsou jen lesy a hojnost zvěře.  Moje smečka byla zvládnutá na píš´talku, což považuji za nástroj nejlepšího přivolávání. Běžný život měla smečka téměř uprostřed velkého tedy druhého největšího města v ČR, což nebylo jednoduché. Tak nejdříve to město - chodili na volno, ano vběhli do některého z parků, měli dovoleno, byli rychlí, proto lidé se jich báli, a také proto neustále nosili náhubek, vůbec nikoho si nevšímali, po vběhnutí si začali čuchat a věnovat se sami sobě a aporům, které jsem jim házela, obíhání stromů apod. hrám, po zapískání na píšťalku přišli ke mně a park jsme opouštěli a kráčelí ulicemi města. Běhali okolo mě občas si někde čuchli, na okraji chodníku dostali všichni vždy pamlsek. . . . . byly to moc příjemné vycházky, pří těchto vzpomínkách začínám mít opět zvlhlé oko, . . . .  vlastně ani obojky nenosili. Ano byla to práce náročná s každým z nich, hlavně to, aby mezi námi vznikla důvěra a oni se rádi ke mně vraceli, ale ta práce se  vyplatila na mnoho roků.
Nu a teď k přírodě. . . . . je to něco naprosto jiného nežli město a psi to moc době ví, stejně jako vycházka z náhubkem nebo bez něj.  Ono není moc příjemné, když jdete lesem kamkoliv a najednou se na vás vyřítí pes většinou bez náhubku a pak několik hodně psů stěkajících, neříkám, z počátku se nám to párkrát stalo, že někoho takto vyděsili, ale mě se to nelíbilo, nehledě na to, že nám místní vyhrožovali zastřelením a strach, že o některého z nich přijdeme a to vlastní vinou, nás přinutil s tím rychle něco dělat, a tak jsme začali, a šlo to docela rychle, rozhodli jsme se, že je nebudem pouštět daleko, nedovolíme, aby se z nich stali štváči, nedej bože lovci. Proč vlastně musí lítat lesem? Jejich odběh od nás byl do cca70 m a to přeháním, nejraději jsme je měli kousek před sebou a když některý dostál nápad a odběhl dál, píšťalka jej přivolala a za odměňováním přiběhli raději ihned všichni.  Ne, že by se nikdy nestalo, že se nerozběhli za zajícem, samozřejmě se stalo,  nechala jsem je vyběhnout, jak  přestali vidět „rudě“ , jsem zapiskala, začali vnímat a postupně se vraceli,  nikdy jsme na ně nečekali, nebylo proč.  Naše vycházky byly pro ně hra. Do vysokého stáří neznali vodítko a obojek, ano znali náhubek, ten jistil hlavně to, že nesežrali nikdy nic špatného. Tak taková to byla naše smečka velkých peruánů.  . . . . . . . a protože mám tuto velkou mnoha letou zkušenost, vím, že všechno lze naučit, že pes je velmi učenlivé, ale i velmi vyčůrané zvíře a dělá jen to, co vy mu dovolíte dělat. Neuznávám omlouvání sebe samého, že je to takové či makové plemeno apod.  pes je zvíře, které potřebuje důslednost, přestaňte psa polidšťovat, potřebuje jasně vymezená pravidla a pak je ten nejlepší parťák a kamarád na světě.

 * PRÁCE SE SMEČKOU

(vloženo 5.10.2019) -Moje smečka  pěti velkých peruánských naháčů - veteránů a skoro veteránů - je slušně zvládnutá  dle názoru mnoha, kteří se výcvikem mnoho let zabývají. Chodí i ve městě na volno, na povely reagují rychle a spolehlivě. Jsem na ně pyšná.  A protože  jsou  někteří už dosti vysokého věku, plánovali jsme s manželem, že v roce 2014 přivezeme opět z Peru jednu velkou fenku, která  bude jak přínosem do chovu peruánů, tak bude naší poslední fenkou.  Člověk míní život mění, vše je  naprosto jinak. Z našeho posledního vrhu z důvodu nevyjasněného onemocnění - chronické rynitídy - zůstala v naší rodině fenka Jannet, - Šmoulička.  S touto možností jsme nepočítali, tak jsme se Šmouličkou až tolik nepracovali,  když jsme začali, objevila rýma a s ní  ATB,  to se několikrát opakovalo.  Šmoulička zůstala, já se rozhodla  realizovat moje přání, pracovat s mladou fenkou tak, aby mohla skládat zkoušky z výkonu či obedience, občas navštívit nějakou výstavu. Najednou měla Šmoulička 8 měsíců, vyrostla z ní  mohutná fena plná energie, kterou potřebovala někde  vybít. Ze Šmouličky se stal teměř nezvladatelný živel, ti kteří ji viděli na výstavách v Brně, nevycházeli z údivu. A co s tím? Tedy denně dlouhé i několika hodinové vycházky s možností běhání Šmouličky a  denně několik deseti minutových  bloků výcviku.  Šmoulička je velice inteligentní, rychle

chápající a tedy velmi přemýšlivá, jak mě obelstít. Pokud cvičíme samy a nejsou  nikde rušivé momenty, tím myslím pejsky hlavně velké, je vše super, lehce zvládá, sedni, lehni, stůj, přivolání, aport. I na hodinách obedience je velmi šikovná. Ovšem jiná naprosto nezvladatelná je v momentě, kdy na ulici míjíme nějakého psa nebo se blížíme k zahrádce, kde pejsek občas běhá kolem plotu, o cvičáku ani nemluvě. Pamlsek, aport či jiná motivace se míjí účinkem, vracíme se ke klasice, stále nosí stahovák, nějaký povel či vycukání  jí nemůže vzít radost z pokusu o rozběhnutí se za psem,  či zaštěkání s výzvou  ke hře.

*Po dlouhé době mám zase mladého psa s možností výcviku, vše jsem chtěla jinak nově, aktuální metodou pozitivní motivace, protože mám stále na paměti názory mnoha majitelů peruánských naháčů,  je to peruán, je jiný, citlivý a musí se s ním tedy citlivě. Snažila jsem se změnit můj názor na výchovu mého oblíbeného plemene. Byla to chyba, peruán je velmi inteligentní pes, který potřebuje  pevnou ruku a důslednost, a to se mi potvrdilo i teď u výchovy naší Šmouličky.

*Dnes na cvičáku mi opět Šmoula vládla a tak jsem ji na chvíli půjčila  našemu výcvikáři, aby mi přímo s ní předvedl, kde dělám chybu. Když jsem viděla jak s ni doslova cloumá, jak ji nutí, aby poslechla, v duchu jsem viděla všechny majitele  peruánů, jak mě odsuzují a litují to bezbranné peruánské zvíře, které z tohoto zážitku bude mít určitě doživotní trauma. Omyl. Po třech zacloumáních  Šmoulička velmi rychle pochopila, že její cesta není ta prává, že bude lepší podřídit se tomu „člověku“.  Když mi ji výcvikář předal,  dokonalá poslušnost jí vydržela přesně 5 minut a pak to chtěla být ta stará Šmoulička, ale nebyla.  Na ulici jsme už neměly ten starý problém se psy. Takže pozitivní výsledek tu přeci jen byl. Te´d uvidíme co bude říkat příští sobotu  na cvičáku.

*Pořád si říkám - co si asi tak myslí ti,  kteří mě potkávali s mojí starou smečkou, na kterou jsem byla tak hrdá a co si asi myslí teď, když mě vidí  Šmouličkou, kde někdy není poznat, kdo koho vede, zda já ji nebo ona mě. 

*O sedm roků později  
má Šmoulička složených už 11 zkoušek, dopracovat se k nim bylo velmi a velmi náročně, protože  Šmoulička zůstala velkou mohutnou divokou peruánskou fenkou,  se senzitivní povahou, trvalo dlouho nežli jsem se smířila s tímto problém, někdy byla Šmoula úžasná cvičila krásně, ale v momentě, když jsem se na chtěla spolehnout, mě tzv. zradila. Ano přišlo jiné prostředí, jiní lidě a jí trvalo dlouho nešli se s tím srovnala a tak jsem s ní koncem roku 2015 začala dělat v té době naprosto nový sport – nový druh pachových prací a to NOSEWORK. Začátky byly náročné, ale jednalo se o samostatnou  práci, kde nebyla nikam tlačena, dělala jen to, co ona vymyslela pod mým vedením a pod vedením naší trenérky Aničky Malířové, o rok později jsme začaly skládat první zkoušky právě z tohoto sportu a teď podle mě bylo právě to období vrátit se  i k výcviku poslušnosti - k obedience  pod vedením Romany Polické, která mi nesmírně pomohla,  Šmoulička je fenka se svéráznou  povahou, řešící prostředí, počasí, zvuky a mnoho dalšího, co nelze mnou nikterak ovlivnit. Bylo to velmi složité období, náročné, přesto jsme na jaře r. 2017 složily naši první zkoušku z OB,  - přesně tohle byl můj cíl, ale s jídlem roste chuť, nu a letos na jaře jsme složily už zkoušku OB1  a připravujeme se na další a to zkoušku OB-2, zkoušky jsou sice náročnější a jsem přesvědčena, že jsou i pro Šmoulu zajímavější, přesto našim hlavním zůstávají  pachové práce  - nosework, to je její odměna to čuchání, hledání skořice a pomeranče je prostě její láska, tady se sama vyřádí. . . . . . nu a aby to nebyly jen takové  klidné sporty, tak jsme začaly společně v roce 2018 na podzim s HOOPERS. Je to něco jako agility,  snad se i tady časem zdokonalíme.

. . . . A STÁŘÍ JE TU V PLNÉ SÍLE !!

Cuzko oslavila 16. dubna již 10 narozeniny, je nejmladší z naší pětky veteránů , je čilá šťastná běhavá stejně jako Blacky, který za měsíc oslaví již své 11 narozeniny. Věříme, že v plné síle, protože stáří přináší i našim čtyřnohým kamarádům neduhy a vrtochy.

Starší Lima (Flor de canela Delfino Can), brzy bude mít 13 roků, v květnu minulého roku začala kulhat na pravou přední nožičku a přestala s námi chodit na delší vycházky. Nejdřív jsme myslela, že nějaké vrtochy, ale protože je dámou v letech, tak jsme situaci řešili s veterinářem, který se stará přes 15 roků o naše pejsky. Doporučil Alavis Triple Blend, po vybrání se stav moc nelepší a tak návštěva specialisty ortopeda na VFU – na klinice malých zvířat, ten zjistil arthrozu loktů v pokročilém stavu, pro jistotu udělal i rentgen. Hodně mě to překvapilo. Vysvětlení - Lima opravdu hodně sportovala,  po ukončení se svaly a šlachy uvolnily, do dvou let nastaly problémy, což je prý běžné. A tak Lima bere léky na bolest, také vitamíny např. Gelapony, chodí a běhá, jak jí momentální stav dovoluje.

Ještě starší je naše Inka  - Encantada Delfino Can  - má 13 roků a nějaký ten měsíc, nožky běhají, trávení slouží, jen poslední dobou na ni nevolám, protože mě neslyší, běží přede mnou na volno, otáčí se na mě a já na ni mávnu rukou, ona se vrátí dostane odměnu, a běží znovu, jen kousek od přechodu k naší ulici ji odchytím a dám na vodítko. Inka miluje svobodu, vodítko nesnáší , a tak si zvyká sama se vrátit ke mně a jít mi u nohy, dokud nepřejdeme silnici. Jsem za to šťastná, přesto si chci co nejdříve pořídit elektronický obojek, aby náhodou . . . . . .

No a náš nejstarší Holíček  - Buddy Měsíční květina má už 14,5 roků, a skoro jsme díky jemu zapomněli na Cuzko narozeniny.

Do nedávna  byl frajer, chodil s námi denně na dlouhé vycházky, první byl u dveří a už čekal. Na velikonoce se asi špatně vyspinkal, zablokovala se mu krční páteř,  a bolest vystřelovala až do kříže. Navštívili jsme veterináře, dostal injekci na bolest rymadyl, také doporučení na rehabilitaci. Nikoho z nás nenapadlo, že rymadylmu rozvíří jeho zklidněné žaludeční problémy, Holíček nám začal zvracet a
zvracel, musel dostávat jen tekutou stravu, bylo to moc špatné, zvracení pohlo opět krční páteří, Holík už jen ležel, když vstal, tak jej tíha vlastní hlavy převažovala,  veterinář mu zkusil dát injekci na zklidnění žaludku a injekce zabrala, bylo vyhráno, druhý den Holík už pomalu chodil, a jak začal kontrolovat naše fenky  - jeho harém, věděli jsme, že to ještě není konečná. Nejdřív piškotky, pak dietní konzery a te´d už vařené kuřátko. V pátek byl na druhé rehabilitaci Dornovou metodou, a po ní musí být 3 dny v klidu, to se mu ovšem vůbec nelíbí. Nejš´tastnějí je na ulici, kam se chodí venčit s Limou, běhá, čichá, značkuje. Začíná to být opět náš starý Holík, jsme š´tastni, že je opět čilý, i když opravdové stáří se všemi svými vrtochy a neduhy je tu. Je mi z toho smutno,  ale bohužel takový je život.

Problémové žití s velkou smečkou ve městě ?

Byli jsme mnohaletí majitelé malé smečky čivav – 3 fenky a jeden pejsek.Čivavy jsou sice naštěkané, my asi měli štěstí nebo okolí bylo tolerantnější.  Pak jsem uviděla v jednom časopise velkého mexického naháče, můj sem se zdál být v nedohlednu. Zjistila jsem, že existují i velcí peruánští naháči a koupí našeho prvního naháče Holíka se začal sen pomalu realizovat a s ním i mnohá překvapení.

* * Lidé, které jsem téměř denně potkávala s čivavami, mě najednou zastavovali, ptali se, kde jsou čivavy, dokonce i vyhrožovali v případě, že jsem je dala pryč, tak jsem začala venčit 5-ti členkou smečku – 4 malí a jeden ne moc velký, nikoho to nepřekvapilo. Lidi z okolí Holíkovi říkali srneček, někteří ti zlejší hyena.

Po asi svou letech se zadařilo, my  jsme měli 2 opravu velké a krásné fenky a tedy 3 peruány a 4 čivavy.        * * Bohužel s fenkami nepřišly jen radosti, ale hlavně problémy a potíže s sousedy a mnoha lidmi z okolí , o kterých jsem do té doby nikdy neslyšela. Venčit jsme chodili na dvakrát, někdo jen s peruány, jiný s čivavami.

* * Největší problémy nastaly v momentě, kdy se narodil vrh A, i když štěňátka byla maličká, ještě ani neměla otevřená očka, přišla první kontrola  - Městská policie s tím, někdo volal, že týráme psy, zjistili, že se nic neděje,  pak se ovšem hlídání našeho domu i časté návštěvy jak městské tak Policie ČR opakovaly, byly takřka na denním pořádku. Štěňátka postupně odešla do světa, s odchodem posledního štěněte do Belgie, začalo teprve to pravé ořechové, několik předvolání před přestupkovou komisi. Důvodem bylo, že naše fenky se dívají na sousedy přes drátěný plot, neštěkají sice, ale co kdyby…… Štěňátka vběhla jednou dírou v sousedovic plotě na jejich zahradu,  byla sice zavolána zpět., ale co kdyby… Další dosud neznámý soused měl problém s počtem psů.  Jiný, že psi běhali na  hřišti , další, že psi štěkali odpoledne , další - zda jsou zaplacené poplatky za psy, další a další, trvalo to dva roky. Přestupková komise nezjistila naši chybu, jen nám poradila, co máme hlavně ještě udělat, aby byl klid. My udělali veškerá opatření, zrekonstruovali zahradu, postavili ještě jeden plot, a taky postavili domeček, zvukotěsný, klimatizovaný, prostě dokonalý kotec, aby štěňátka či případně psi nikoho ani hláskem nerušili.  Přišly další vrhy, okolí se zvyklo, zdálo se, že nás přestalo řešit. Čivavičky opouštěly tento svět a přibývalo velkých peruánů, jejichž počet se v roce 2006 zastavil na 5 + l čivaví kluk. 

* * Pravdou je, že peruánský naháč je plemeno živé a rychlé, milující svobodu a volnost. Psi zvyklí na město, mnoho  lidí, na ulici poklidně pobíhající okolo mě, nikoho neobtěžují nevšímají si, ovšem hned poznají, když přijdou do parku nebo do lesa. Naprosto jsem chápala a chápu úlek lidí, někdy i nepřiměřenou reakci, když se kolem nich přežene v parku, či v lese smečka 5 psů šílenou rychlostí. Mnoho lidí o mě mluvilo a mluví jako o té bláznivé s pěti psy. Zvykla jsem si na to, zvykli jsme si na  denní se potkávání.

* * Koncem minulého roku však přibyla nemocná Šmoulička, která u nás zůstala.Znovu se rozjitřily hladiny, Šmoulička je mladá, hyperaktivní, plná života. Narušila tu poklidnou atmosféru tolerance. Pomalu pomaloučku začínám zvládat Šmouliččinu rychlost. Pro klid okolí změnili jsme návyky, návštěvy parků,  místa venčení,  všichni ti, kteří věděli, že je jich 5  ihned zjistili, že je jich víc, někteří dokonce s otevřenou pusou dopočítají šest.

Jsou tací, kteří se ptají, kde beru na krmení, kolik stojí to či ono. Jsou tací, vůbec je neznám,kteří mi nadávají, uráží, že je máme jen pro peníze, že nemáme doma pořádek, že děláme nepořádek na chodních, kde oni musí chodit  apod. Chápu je všechny, soudí podle svého okolí a nedivím se jim. 6 je opravdu hodně, ale už je máme,  milujeme je, staráme se o ně. 

* * Nikdo nikdy nemůže dát všem 6 psům to, co můžete dát jednomu či dvěma, ale stalo se. Každý kdo si pořizujete víc pejsků, velmi a velmi to zvažte. Zamyslete se co Vy a taky co Vaše okolí a neberte si příklad  z té „bláznivé“ se 6-ti peruány z Brna. 

* * Vím, že nejsem sama ani v Brně, ani v Černých polích, kdo má 6 psů, ale jsem jedna z mála, kdo s nimi všemi chodí najednou. Bohužel jinak nemůžu, mám pocit, že ti kteří zůstanou doma, ti staří jsou ošizeni o procházku, o moji přízeň, o to všechno krásné i špatné, že trpí, protože nejsou se mou. 

Peruánský osrstěný pes/peruano peludo (chs Nort Brun)

Peruano Peludo je krásný španělský název chlupaté variety peruánského nahého psa. Název v angličtině: Peruvian Coated Dog, v češtině peruánský osrstěný pes, pro neznalé tohoto plemene a dle mých zkušeností je lepší překlad peruánský huňatý pes. Tento skutečně úžasný pes má krásnou atletickou postavu a 100% povahu peruánského naháče.

Většinou vždy peruánské vrhy mají chlupatá psy. Tito chlupatí psi nejsou v chovu chybou, ale patřící do peruánského chovu. Někteří chovatelé tvrdí, že je geneticky vyloučeno vrh pouze z nahých psů. Každý nahý pes také nese chlupatý gen. Když se tyto chlupaté geny setkají, výsledkem bude chlupaté štěně.

Srst je většinou krátká, svojí délkou podobná srsti vipetů nebo greyhoundů. Může být i středně dlouhá, svojí délkou je pak podobná border koliím. Barva srsti peruánské chlupaté variety je neomezená, všechny barevné kombinace jsou možné, od černé s pálením po bílou s fleky, různé odstíny pískové, která může být i s žíháním. (viz sekce foto - z Peru)

Chlupatým štěňatům je řádně vystaven PP, ,jsou řádně zapsanými v plemenné knize s omezením nestandardní, nemohou se proto zúčastňovat ani výstav pořádaných klubem. V naší zemi se nesmí využívat do chovu. Mnoho zemí, hlavně Peru využívá tyto chlupaté jedince Peruánského chlupatého psa do chovu, kde spolu s nahým psem zvyšuje kvalitu Peruánského nahého psa.

....................................................................................................................................................................

 Peruano PELUDO is a beautiful Spanish name for the varieties of the coated Peruvian hairless dog. The title in English: PERUVIAN COATED DOG, in Czech: PERUÁNSKÝ OSRSTĚNÝ PES,  This truly amazing dog has a beautiful, athletic build and 100% character of the Peruvian hairless dog.                 

Mostly always, there are the coated dogs in the Peruvian litters. These dogs are not coated by mistake in breeding, but they belong to the Peruvian breed. Some of the breeders say that it is a litter of hairless dogs that is genetically excluded. Each hairless dog also bears a coated gene. When these genes of the coated dogs fuse, the result will be a coated/hairy puppy.

The hair is usually short; its length is similar to the Whippets or Greyhounds. It may be moderately long; its length is similar to the Border Collies. The colour of the coat of the PERUVIAN COATED VARIETIES is unlimited; all the colour combinations are possible, from black to white annealing with spots, various shades of a sand colour that can be annealed. (See the photo section - from Peru)

the coated puppies are issued proper pedigree certificates, are duly registered in the pedigree dog book with a note ?nonstandard?, therefore they do not participate in the exhibitions organized by the Club. In our country, they are not allowed to be used for breeding. In many countries, especially in Peru, these Peruvian coated/hairy individuals are used for breeding, where they, together with hairless dogs, enhance the quality of the Peruvian hairless dog breed.

Smutný příběh jednoho krásného nahého pejska - když se lidé nemohou domluvit. (květen 2010)

Dnes již 7-letý naháč jménem Alex (Amin Nort brun) žil mnoho let se svojí Paničkou střídavě v Česku a v Německu. Byl moc hodný, bohužel panička na něj kvůli pracovnímu vytížení najedou neměla tolik času, nemohla se mu věnovat tak, jak si představovala. Po dlouhém zvažování se  rozhodla, že jej někomu daruje, a protože panička  byla hodně nedůvěřivá, nového pánička Alexovi  vybírala až přebrala. O naháče Alexe  měla velký zájem dvacetiletá Slečna , moc se o něj chtěla starat. Panička se rozhodla, že jej svěří Slečně na nějakou dobu, aby zjistila, jak jim to spolu půjde, stalo se tak na podzim loňského roku, bohužel si na to neudělaly smlouvu. Panička pracovala vzdálena od svého naháče 1100 km. Slečna pravidelně podávala zprávy, po vánocích se Slečna přestala ozývat. Protože  tato zima se předvedla se vším, co k ní  patří a vzdálenost byla veliká, Slečna stále nebrala mobil, Panička se spojila s maminkou Slečny a dověděla se šílenou věc. Slečna nahého 6,5 letého Alexe vyhodila bezcitně  ven do sněhu a  mrazu.  Panička telefonovala a hledala všude v útulcích, u veterinářů, na Policii ČR, nález nikdo neohlásil. Alex  ale měl štěstí v neštěstí, zmrznout mu nedovolila Paní, která jej našla poíhajícího a zmateného.A protože Paní sama měla doma už jednoho naháčka, přivedla  domů kamaráda. Naháči mají kamarády rádi. Paní však nikomu neřekla, že Alexe  našla, nehledala nikoho, komu by chyběl, nenahlásila nález ztraceného pejska. Na jaře se  Alexova   Panička rozhodla osobně hledat svého zrazeného  a ztraceného psího kamaráda.  Když tak projížděla městečkem K., uviděla svého pejska pobíhajícího na ulici s jeho novým kamarádem. Ihned se  vydala za Paní poděkovat, že se Alexe ujala, že nedovolila, aby zmrznul,  Pani jí odmítla pejska vrátit, takto by mohl přijít každý.  Panička se tedy vydala na Polici ČR, celý případ nahlásila, odjela pro smlouvy a rodný list svého psa, aby dokázala, že právě tento naháč je její, že jej vezme domů a po velmi špatné zkušenosti, jej už nikomu nesvěří. Když se vrátila i se všemi doklady, jaké bylo její překvapení, Paní se rozhodla psa jí nevydat. Panička podala na Paní trestní oznámení a pejsek putoval do policejních ochrany.

Celá věc se v současné době předává soudu a pejsek bude až do rozhodnutí soudu dočasně umístěn do útulku či svěřen do péče nějaké osoby. Věřme jen, že  soudy v České republice budou pracovat co nejrychleji, budou myslet na duši nebohého zvířete, již takto poničené.

 Některé psí příběhy jsou neuvěřitelné, snad je to už poslední těžko pochopitelný příběh pejska z naši CHS.

Brno červen 2010

Konečně tento příběh má i svůj dobrý konec a Alex - Amin Nort Brun dne 14.3.2013 definitivně opustí útulek, ve kterém prožil neuvěřitelné téměř 3 roky.

Brno  březen 2013

Peruánští naháči z Peru (import našich fenek listopad 2002)

Jsme vlastníci peruánského naháče - Buddy Mešíční květina, jinak Holl. Je ve věku, kdy by potřeboval fenku.
Nejdříve bylo rozhodnutí, že chceme velkou nepříbuznou fenku peruánského naháče (po velkých rodičích). Na internetu jsem našel několik chov. stanic a to téměř výhradně jen v USA, Finsku, Německu a u nás. Nejvíce mne zaujala stránka z Finska paní Paivi Laakkonen z důvodů relativní blízkosti. Po kontaktu e-mailem jsem zjistil , že má čerstvá štěňátka, bohužel pro nás nevhodná, protože byla v příbuzenském vztahu k našemu Hollovi (otec štěňat je strýc našeho psa). Nepříbuznost byla jediná podmínka, kterou jsme měli. Další krok byl poslání e-mailu na několik adres ve světě (Evropu jsme vynechali), které jsem opět našel na internetu a během 2-3 dnu jsem dostal asi 5 odpovědí, a to z USA a z Peru.
Nejvíce nás potěšil e-mail od Ursuly Caceres z Peru, která nabízela štěňátka ihned k odběru, a to fenky ve staří 9 a 3,5 měsíce, po 14 denním dopisování jsme se rozhodli pro koupi fenek z Peru a to tak, že tam poletím a koupím je přímo na místě. Po vyřízení formalit jsem přes Madrid letěl do Limy, kde mě čekala Ursula, která mě zavezla do hostelu asi 100 m od Tichého oceánu. Při ranní procházce na pobřeží jsem náhodou potkal prvního originál Peruánského naháče – fenku – velkou viz obr. 1, která byla ve stáří asi 15 měsíců. Trošku mě zarazilo, že byla z formy, hlavně její pokožka, která byla na bříšku mírně řečeno zanícená. Mé druhé setkání s peruánským naháčem a to se štěňátkem (naháče velkého) asi 3,5 měsíčním, které bylo opět nemocné a to něčím na způsob lupenky, kdy z kůže odpadávaly velké kousky suché kůže. Podle Ursuly to bylo způsobené špatnou stravou – granulemi (alergie). Začal jsem pochybovat, jestli v Peru existují zdraví peruánští naháči. Další den jsme jeli na ranč asi 30km od Limy. To co jsem viděl tam, mě šokovalo. Byl jsem zvyklý z naší republiky na domácí mazlíčky v oblečcích s maximálním vzrůstem 53 cm a váhou kolem 15 kg. Tamní psi měli mezi 30 - 35 kg a 55 - 64 cm, fenky byli o 2-3 cm menší a asi o 3-5 kg lehčí. Celkem měla 12 dospělých psů a fenek, z nichž některé jsou na obr. nahoře.
Největší zážitek mě čekal, když jsem se odvážil jít v noci přes dvůr a jeden ze psů mě zaslechl. Během pár vteřin jsem měl u sebe všech 12 kousků a nevypadali vůbec míru milovně, spíše dost nebezpečně. Naštěstí jsem byl zachráněn Ursulou. Dále jsem již nezkoušel jít kamkoliv na ranči sám.

Další pobyt jsem strávil cestováním po Peru a to do Cuzka, bohužel jsem se nedostal až na Machu Pichu a to z časových důvodů. Nejvíce mě děsila cesta letadlem, která trvá 12 hodin a potom pobyt v Madridu, kde jsem musel přespat i se psy. Po vyřízení všech potřebných povolení začala cesta domů letadlem, naše fenky letěli spolu v transportní bedně a naštěstí měli společnost 2 hafanů z Německa, kteří jeli z výstavy. V Madridu jsem po malém zdržení u výdeje psů jel do hotelu, kde jsem měl strávit noc i s fenkami. Po vydatné večeři, kdy doslova sešrotovaly dvě porce rýže s mlékem a kus mého hamburgeru s hranolkami, jsme se šli projít po Madridu, dostat se do asi 20 metru vzdáleného parku byla celkem dost fuška, ale povedlo se a fenky se vyvenčily. Noc proběhla v pohodě, a dokonce i odjezd od hotelu zpět na letiště proběhl více méně úspěšně. Ovšem největší problémy mě čekaly na Česko - Rakouských hranicích, kde proběhla veterinární prohlídka, dále prověřování papírů, placení cla a dalších, než jsme přejeli hranice, tak jsme tam strávili 3,5 hodiny. Nic méně po této peripetii jsme přivezli do České republiky první dvě fenky peruánského naháče.

Tento článek jsem z prostorových důvodů nemohl více rozšířit. Jinak co jsem zjistil: např:. velkých peruánských naháčů v Peru mnoho není, nejvíce je středních, dokonce je pouze pár chov. stanic malých. I přesto, že jednotliví naháči mohou působit jako ostražití a snad i někdo může říci i bojácní psy ve smečce jsou značně nebezpeční, což dokumentuje příhoda, kdy Ursulina smečka zardousila a roztrhala divokou ovci a mě lehce pocuchali kalhoty.

Mnoho uspěchů v chovu peruánských naháčů a peruánským naháčům mnoho hodných páníčků přeje Radek Pilný.

Autor: Radek Pilný  (08. 02. 2003)

Rozbor bodování