Malé zamyšlení . . . . . . .
2017.02.25.
Dlouho přemýšlím o pro mě úžasné milované fenečce , říkáme jí Šmoulinka, je to velká stavbou těla, krásná nahá peruánská fenka s ne moc samičí, přesto krásnou hlavou. Má světlejší oko, které z ní dělá zajímavou až nebezpečnou fenu, ze které jde opravdu respekt. Chovám peruány již několik desítek let, z posledního vrhu u nás zůstala právě tato fenka se senzitivní povahou.
Když vidím nějaké štěňátko s majiteli, a povídáme si, snažím se jim říci něco pozitivního hlavně majiteli, aby se jeho radost ze štěňátka ještě více znásobila, i když jsem mnohaletá chovatelka nejen peruánů, dalo by se říci i zkušená , očekávala jsem právě něco takého na adresu Šmoulinky, nikdy nikdo na její adresu neřekl nic pozitivního, ale přede mnou ani negativního
Ano, Šmoulinka je svéráz, jak říkám já, je jiná nežli naše domácí smečka, zdědila mnoha povahových rysů, a to ne zrovna nejlepších, po některém ze svých předků. Šmoulinka je senzitivní a k tomu má přeskokové chování. Co to je a jak se projevuje?
První setkání s našim cvičákem ve Šlapanícicích mi mělo dát impulz, že právě u Šmouly není něco v pořádku a proč ? Přišla se představit i se svým bráškou Janisem. Velké množství psů a velkých, chlupatých, štěkajících , velké množství lidí, mluvících i křičících, tohle všechno Šmoulinka na rozdíl od brášky Janise, který tu byl jako doma, neunesla a vzala do zaječích, a protože byla otevřená brána, utíkala a utíkala až k autu s otevřeným kufrem a chtěla prostě pryč. Tohle měl být pro mě první impuls, bohužel nebyl, to proto, že jsem se s něčím podobným nesetkala. Při dalších návštěvách cvičáku chodila Šmoulinka s dlouhým tenkým vodítkem a vypadalo to, že se situace nebude opakovat. Jaký omyl. O rok později jsme přijely na tábor do Svojanova, tady se Šmoule vůbec nelíbilo a ani okolnosti jí nebyly nakloněny. Šmoula chtěla domů, byla moc nešťastná, do toho bouřky, hromy její povaze ještě víc ubližovaly, když zahřmělo zrovna nad námi, utekla k autu, to se opakovalo i další den, zoufale seděla u auta, při výcviku se na mě nemohla ni podívat, jak byla nešťastná, ale poslouchat se musí,. Z toho, co jsme vlastně jely procvičit, zdokonalit a naučit se nezbylo nic, a nebyl tu nikdo s kým si o tom všem popovídat, řešit to, nakonec jeden cvičitel mi poradil, že takoví senzitivní pejsci rádi pracují sami, a tak jsme začaly se stopami, hned nám bylo lépe a radostněji.
